Ta prokletá noc, kdy jsem ho začala nenávidět

Nedávno mě nějaký šmoula v diskuzi nařkl z toho, že jsem feministka a zbytečně útočím na všechny nevinné muže. To jako fakt? Zajímalo by mě, odkdy je upřímnost, sebevědomí a obrana před internetovými úchyláky považována za feminismus. Skutečnost je jiná. Muže miluji a nedokážu si bez nich představit život… a taky nákupy. Nestydím se přiznat, že ve vztazích jsem na nich závislá. V minulosti jsem se zkoušela v rámci sexperimentování natlačit i do chození s holkou, ale je to jak pít kafe bez kofeinu.

Milovníci seriálů Mentalista a Terapie se mě vždy snaží přesvědčit o tom, že jsem si musela projít hnusnými vztahy a dědeček mě jako malou ošahával ve vaně. Jinak bych nebyla zlatokopka a neroztahovala v ložnici nohy častěji než žaluzie. Nemají pravdu. I přes všechny vyhrocené rozchody beru vztahy a sex jako hru, kterou dnes již umím hrát na obtížnost Master. Prohrála jsem prakticky pouze jednou, ale řádně! Dokonce tak, že toho člověka ještě dnes nenávidím.

Představte si patnáctiletou Klárku pannenštější než olivový olej, který si ve snaze zhubnout lejete na salát. V tomhle věku jsem začínala randit, brutálně masturbovat a v mojí hlavě bylo lásky plno. Zakoukala jsem se do staršího gympláka s vytuněným Opelem, sbalila ho na copánky a trávila s ním dlouhé hodiny na lavičce v parku. Hltala jsem každé jeho namachrované slovo a před spaním ho prozváněla na mobil. Když mě pak pozval na přísnou akci s jeho partou (dnes by se asi řeklo crew), byla jsem u vytržení jak osmička u zubaře. Rodiče se mi podařilo přemluvit. Vymyslela jsem si něco o oslavě narozenin a přespání u kamarádky a bla bla bla.

Ten osudný pátek jsem nasedla do jeho káry plné smradu z vanilkového stromečku, který se společně s růžencem houpal na zpětném zrcátku ze strany na stranu. Čekala jsem, že se akce bude odehrávat někde ve městě. Vyvedl mě z omylu. Cesta od cedule Praha někam směrem na sever trvala dobrou hodinku, z čehož se 20 minut jelo hustým lesem někam do kopců. Když jsme zastavili před rozčepýřenou chatrčí, vzpomněla jsem si na všechny béčkové horory. Na podobné samotě to jako první schytá černoch a jako poslední holka v bílém tílku. Před chatrčí už sedělo několik lidí u ohně, kolem hromada flašek a mastných podtácků. Nejmladší a v botách s podpatkem jsem do trampské skvadry složené z nadržených puberťáků a několika uhrovitých slečen moc nezapadala. Posadila jsem se na rybářskou židličku a poslouchala opilecká moudra za neustálé snahy tvářit se dospěle.

Z nabídky ručně míchaných drinků zahrnujících koktejly Černá sjezdovka a Myslivcovo hořké tajemství jsem si nevybrala. Slušně jsem ucucávala pomerančovou Fantu a vnitřně se přesvědčovala o tom, že se mám vlastně fajn. Všichni kolem už byli v náladě podpořené několika prásky z jointa a já se stala obětí jejich slovních vtípků. K mému velkému překvapení se mě můj hrdina absolutně nezastal, naopak si ještě přisadil. Byla jsem naštvaná. Když už byla tma a zima, byla jsem jako nejmladší vyslána pro nasbírání dřeva, ať si můžeme zatopit v chatrči a tam pokračovat ve skvělé akci. Sběr jsem brala jako chvilkové vysvobození od zesměšňování, takže jsem ani neprotestovala.

Při návratu s náručí plnou dřeva jsem došla zpět k chatě, abych jak v nějaké debilní komedii zahlédla ve svitu svíčky mého milého, jak uvnitř chaty olizuje prsa jedná z podnapilých nanynek. Můj hlasitý pláč vášnivou dvojci v její kratochvíli po pár minutách přerušil, ten můj vyběhl ven a začal něco žbleptat o tom, jak ho k tomu donutila a jak to byla sázka a jak to byla taková zkouška, jak vlastně budu reagovat.

I kdyby to byla součást tajné mise na záchranu lidstva, v ten moment mi to bylo jedno. Pouze jsem začala křičet, že chci domů. Klasifikována partou na největší žárlivku a osinu v zadku jsem si připadala jako vyvrženec. Nasedla jsem do auta a chtěla hodit zpět domů. Nějak mi však nedošlo, že ten můj je ve stavu, ve kterém by řídil maximálně tak lobbista Janoušek. Došlo mi to až po první minutě rychlé jízdy z kopce, což změnilo téma hádky z nevěry na přežití. Chtěla jsem, aby zastavil. Nechtěla jsem se zabít, ale on naschvál zrychloval a řval něco o tom, že vlastně nevím, co chci. Naštěstí jsem byla dost uvědomělá na to, abych se s ním nepřetahovala o volant. Po deseti minutách jízdy zastavil, protože jsem mu vyhrožovala pozvracením se uvnitř jeho čtyřkolového zázraku.

Rychle jsem vyskočila z auta nadechnout se čerstvého vzduchu. Vztekem se mi motala hlava. Kluk se rozhodl začít mě konečně utěšovat. To byla příjemná změna. Netrvala dlouho. Utěšování se v jeho podání změnilo v sahání mezi nohy a pokusy o líbání. Odstrčila jsem ho a vrazila mu facku. On mě strčil na strom a vrazil mi ty facky rovnou dvě. Takové, že jsem si sedla na zadek. A jak si tak sedím v tom mechu, slyším startování auta a protočení gum. Opel odjíždí s burácením výfuku a mojí kabelkou zpět směr chatrč. Bez mobilu, bez peněženky a bez chuti žít dál sedím v noci někde, kde to absolutně neznám.

Po půl hodině čekání na mechu jsem pochopila, že se nevrátí. Pravděpodobně si ho nechával kouřit v rámci další sázky. Vyrazila jsem pěšky na cestu z kopce. Promrzlá a posraná strachy ze zvuků lesních obyvatel jsem pochopila, že sbírání Příruček mladých svišťů byly vyhozené peníze. Byl to přesně ten moment, kdy se v mojí hlavě mohla zrodit touha nenávidět všechny muže na světě a zkazit si všechny další vztahy v životě, ale nenechala jsem se tím pohltit. Nenáviděla jsem jen jeho!

Už ani nevím, kolik hodin jsem šla po cestě, ale podařilo se mi se svítáním dorazit na hlavní cestu. Jako někdo, kdo nikdy v životě nestopoval, jsem byla úspěšná. Podařilo se mi zastavit hned první auto. Byl to Opel. Naštěstí v něm neseděl ten pitomec, ale postarší paní směřující na ranní šichtu do Prahy. Nejdříve se tedy jen přes mírně stažené okénko zeptala, jestli jsem v pořádku. S rozmazanými šminkami po lesním výletu jsem musela vypadat dost špatně i na prostitutku, která by u cesty v takovou hodinu mohla pravděpodobně jako jediná postávat.

Pustila mě do auta, za jízdy si vyslechla můj příběh a dala mi radu, kterou si sice už nepamatuji přesně, ale bylo to něco v tom stylu, že kabelka je nejlepší přítel ženy. Dovezla mě prakticky až před dům a nechala mě v autě ještě trošku upravit. Vzbudila jsem rodiče, protože klíče jsem měla také v kabelce. Můj příchod je dost vyděsil, ale příběh o tom, jak jsem si pouze zapomněla kabelku u kamarádky a nemohla v jejím pokoji pohodlně spát, sežrali bez připomínek. Navíc jsem nesmrděla alkoholem, takže to klaplo. Padla jsem k sobě do postele, druhý den mi kabelku donesla jedna holka domů a to bylo vše. Žádná omluva, žádná lítost.

Za noc mě muž ponížil, zesměšnil, podvedl, zmlátil, opustil a prakticky ohrozil na životě. Kdybych si místo paní stopla nějakého Emila v dodávce, mohla jsem k tomu přidat ještě znásilnění, abych to měla komplet. Jediné, co mě těší, že ten hajzlík dnes dělá podřadnou práci a má už dva usoplené haranty. Nenávist je dost silná emoce a i když mi někdo v životě ublížil, snažím se dospět do stavu, kdy je mi dotyčný prostě ukradenej. U tohohle člověka se mi to zatím stále nedaří. Že by touha po odplatě?