Pasivní příjem? Podívejte se do mého zlatokopeckého účetnictví

Každá normální ženská, pokud se nejmenuje Margareta Křížová, do určité míry očekává od vztahu finanční výpomoc. Nechce si platit kino, nechce řešit, jestli si může koupit k večeři lososa a nehodlá poslouchat, jak je drahá dálniční známka. Do úplného chudáka jsem se naposled zamilovala na začátku střední, protože uměl skvěle kopat do hakisáku a měl kšiltovku Limp Bizkit. Každý další regulérní partner mě musel umět rozmazlovat. Míra ždímání kaček se pak u mě řídí tím, jak moc mám dotyčného ráda. A taky tím, jak moc peněz mám sama na účtu.

Většina lidí si myslí, že zlatokopky jsou extrémně mazané krásky, které umí chlapa ovládat. Jsou na omylu. Zlatokopka z první ligy nemusí být zrovna modelka a už vůbec nemusí být chytrá. Musí mít akorát štěstí na dostatečně movitého týpka s komplexem méněcennosti. Právě z takového lítají litry na všechny strany jak rakety v Doněcku. Proč? Protože si musí dokazovat, že dokáže ženu uspokojit. Že na to má!

Jedním z takových byl i pan S, se kterým jsem minulý rok „chodila“ přibližně měsíc a půl. Přibližně 160 cm vysoký majitel jednoho docela známého klubu v centru, který mi čtvrt roku posílal pikantní zprávy a pralinky od Mon Chocolatier. Rozhodla jsem se ho podojit, morálka stranou. Kubíček a Kroupa, které různí čičmundové považují za mistry pasivního příjmu, díky mně konečně pochopí, co to je vydělávat doopravdy bez práce. Ostatně počítejte se mnou.

Po šesti dnech jsem se k němu přestěhovala. Stačilo jen vždy smutně koukat, když jsem naříkala, jak se mi ráno nechce z jeho vyhřáté postele autem zase domů přes půlku Prahy. Následně jsem se automaticky pasovala do role provianťáka a kuchařky, ale kdyby si najmul na fulltime Jamieho, možná by ho to vyšlo líp. Na každý den jsem vyfasovala tři litry jako kapesné, z čehož jsem vždy za litr až dva koupila něco málo hotového k jídlu a zbytek si nechávala od cesty. Z potravinového fondu mi tak za měsíc a půl přistálo v kapse nějakých šedesát tisíc. Dalších pětadvacet stálo roční členství v posilce, o které jsem ho poprosila, abych se mu líbila. Zacáloval a říkal, jak jsem úžasná, že nesedím doma na zadku. Stejně ochotně vysolil prachy na kadeřníka, kosmetiku, parfémy a další potřebný tuning ženské krásy. Něco koupil sám dobrovolně, něco jsem si vybrečela v jeho přítomnosti a na něco mi jen nechal peníze na nočním stolku. Udělala jsem větší nákup u Bobby Brown, u kadeřníka byla asi třikrát a nakoupila parfémy do zásoby. Účtenka za můj krásný vzhled se za dobu našeho bleskového vztahu mohla vyšplhat na nějakých padesát tipuju. Čtyřicet stála kabelčička k narozeninám doplněná o mírný refresh šatníku za třicet. Potřebovala jsem totiž bundu, boty a nějaké spodní prádlo. Ještě jsem přemýšlela, že bych si řekla o hodinky, ale nechtěla jsem moc tlačit na pilu. A pak se stal zázrak! V mém autu se něco posralo. Začala jsem před sponzorem brečet jak Josef Rychtář po Džambulce. Co budu dělat bez auta? Jak budu jezdit na nákupy, abys mi neumřel hlady? I cigánské hračky jsou zničené míň, než jsem působila tehdy já. Alespoň do té chvíle, než mě vzal s sebou na Prosek a bez cukání mi koupil nového Golfa za skoro půl míče. Stačilo ukázat prstem a vlepit sladkou pusu na tvář. Nechal ho napsat rovnou na mě, vždyť kdyby se mu něco stalo, já bych opět zůstala zcela bezmocná.

Bylo to poprvé, kdy jsem od chlapa dostala auto. Na některé kamarádky s jedničkovým BMW sice nemám, ale žádná z nich si auto nevykouřila dřív než za čtvrt roku. Já to zvládla za necelý měsíc, abych pýr týdnů na to v dokonale zahrané koncovce vztah se sponzorem ukončila a odešla se zlatým padákem. Stačilo začít iracionálně žárlit, do toho vlepit nějaké fiktivní rodinné problémy a strach z toho, že nejsem dost dobrá. V nekonečné smyčce jsem neustále mluvila o tom, jak si ho nezasloužím a rozloučila se s ním. Ještě dneska si pamatuju ten jeho přiblblý výraz, když jsem nasedala do mého nového auta a teatrálně ze sebe vysoukala, že mu přeji víc štěstí, než ho mám v životě já. A pokud by šlo štěstí orientačně vyčíslit, vypadalo by v mém případě asi takhle:

60 000 Kč – zbytek kapesného
25 000 Kč – roční členství v posilce
50 000 Kč – investice do mého vzhledu
40 000 Kč – kabelka
30 000 Kč – oblečení a spodní prádlo
450 000 Kč – VW Golf

celkem 655 000 Kč za měsíc a půl

Krádež a podvod? Hyenismus? Kdepak, jen blbost jednoho zbohatlíka, který neumí ženu uspokojit jinak než prachama. Když jsme u toho uspokojování, pokud jsem s jeho penisem přišla do kontaktu za celou dobu desetkrát, je i to moc. Čekala jsem, že auto bude chtít přepsat zpátky, ale nepadlo o něm ani slovo. Spíš mi ještě párkrát napsal, jestli se mám dobře a jestli jsem si náš rozchod nerozmyslela. Pokud se ptáte, proč jsem z tak výhodného obchodu vycouvala, je to jednoduché. V první řadě jsem nebyla zamilovaná (to by šlo přežít) a v druhé mi pořád mluvil o tom, jak už by chtěl dítě. Při nasazeném tempu bych měla za půl roku na těhotenském testu dvě čárky a vybírala túje na zahradu. Nic pro mě, nechci dopadnout jak Erbová. Aby to nevypadalo, že jsem ubohého podnikatele stáhla z kůže, za pár týdnů jsem ho viděla na baru tokat s jinou. Nevypadal zdrceně a nepopíjel zrovna Gambáč, tak předpokládám, že mu na účtu ještě nějaký ten fufňajz zůstal.