Když vás na dovolené začne pronásledovat páreček z Českých Budějovic

Mezi moje koníčky patří muži a cestování. Když mám možnost oba spojit, skvěle si to užívám. Poznat svět je ostatně můj sen a pokud si mě jednou bude chtít někdo vzít, za přijatelný svatební dar považuji pouze roční cestu kolem světa. Zatím mě nejvíc uchvátila Kuba a Island, ale kvůli jednomu hodně neodbytnému páru se chystám co nejdřív podívat také do Českých Budějovic. Musí tam být něco ve vzduchu, jinak si nedokážu vysvětlit, jak mohlo tohle město vyslat na cesty dva mentály připravené připravit mě o klid.

S tehdejším sponzorem jsme si jich všimli už na letišti. Beznadějně přehazovali hromady věcí z jednoho čemodanu do druhého. Po přerovnání začali vše balit do potravinové fólie. Proč využívat služby na letišti, když stačí zakoupit v obchoďáku pět rolí fólie na bagety, tři z toho si nenávratně zničit po pár centimetrech a pak se pořádně zapotit u točení dvacetikilového kufru…

Když si ve frontě na odbavení stoupli přímo za nás, začala jsem být nervózní jak kamzík na rovině. Právem! Trvalo pět minut, než mi mladý muž stojící vedle šmudly ve falešných Rejbenech zaklapel na rameno: „Se nebojíte, že když nemáte cedulku na kufru, tak vám ho potratí?“ „Ne,“ odpověděla jsem bez toho, abych mu vysvětlovala, že cedulka je úplně k ničemu. Doufala jsem, že tím naše veškerá konverzace skončí. O další povídání se už nepokusil, nicméně i tak jsem dalších 40 minut zpoza mých zad poslouchala typicky české brumlání, travel hacking žvásty a zamilované švitoření.

Po check-inu jsme pár ztratili z dohledu, ale velmi brzy se nám připomněl při boardingu. Společně s několika důchodci si totiž stoupl do fronty dvacet minut předem. Pravděpodobně v domnění, že jinak se do letadla nevejde. Já jsem klasicky se sponzorem nastoupila až mezi posledními. Když jsem viděla ty dva o řadu před námi, začala jsem poprvé v životě mít strach z letecké dopravy – není totiž kam utéct. Z přibližně tříhodinového letu strávila slečna dobré dvě hodiny otočená vzad s cílem udělat ze mě její nejlepší kamarádku. Dozvěděla jsem se, že Jitka s Jirkou pochází z Budějovic, na Santorini letí z peněz za prodanou Octavii RS a když to půjde, chtějí vyzkoušet sex v letadle. Kdyby mi byla Jitka alespoň trošku sympatická, hned jí řeknu, že členství v Mile High Clubu mám už několik let a není o co stát. Takto jsem jí jenom sdělila, ať hlavně nedělá Jirkovi orál, protože záchody jsou vybaveny velmi citlivými detektory kouře. Drbání na hlavě signalizovalo, že nedokázala pochopit ani můj trapný vtip.

Po přistání jsem byla zničená, nasraná a smířená s tím, jak páreček z rodiště Barbory Hrzánové budu potkávat na hotelu a na pláži po dobu dvou týdnů. Moje smíření však nepočítalo s tím, že mi Jitka s Jirkou zaklepají druhý den v osm hodin ráno na dveře s pozvánkou na snídani! Člověk jde rozespalý otevřít dveře, jestli ho hotelové služba nechce evakuovat kvůli výbuchu sopky, aby zjistil, že vyšinutá budějovická dvojice potřebuje ke znásilnění švédského stolu doprovod. Pokud jsem je do tohohle zážitku pouze nenáviděla, po předčasném probuzení jsem byla připravená utopit je v moři.

Následující dny jsem se stala alergická na slovo náhodička. Přesně to jsem totiž slyšela, když si Jitka s Jirkou sedali vedle nás, jezdili na stejná místa, chodili ve stejný čas na bar a čekali na stejný výtah. Výsledkem byl neustálý strach z rádoby náhodného střetnutí a moje rozhodnutí chodit do schodů pěšky.

Mezilidské vztahy mám většinou dokonale pod palcem a jsem schopná přežvýkat i toho největšího mamlase, ale na dovolené chci mít klid. Nepomohlo ani přestrojení. Jitka mě bezpečně poznala i v případě, kdy jsem si nasadila obří klobouk a černé brýle zakrývající 95 % mého obličeje. Pořád jsem nechápala, jak může být společně s věčně připáleným Jirkou takovou osinou v zadku. Několikrát jsem dala hodně jasně najevo, že bych radši u bazénu luštila Sudoku, než abych musela poslouchat její řeči. A věřte, že Sudoku považuji za puzzle vhodné maximálně tak pro lidi s těžkou oligofrenií.

Desátý den ležím se zavřenýma očima kolem druhé ráno v posteli a po dalším dni pronásledování se začínám těšit domů. Z usínání mě vyruší dost hlučná návštěva. Opět slyšíme rány na dveře, sponzor jde otevřít a do pokoje se vřítí známé komediální duo JJ s flaškou vodky. Z jejich chování bylo poznat, že jednu stejnou flašku mají již v sobě. Jitka skáče šipku ke mně do postele a zapomíná na to, že si nezaplatila dovolenou na ostrově Lesbos. Vytušila jsem, že se mi snaží olízat bradavky, na což do té doby relativně nenápadný Jiří reagoval masírováním vlastního rozkroku přes jeho khaki bermudy. Opilou Budějačku srážím k zemi a nadrbaného Jirku vyprovází sponzor teatrálním kopancem do zadku. Z chodby slyšíme pár sprostých poznámek týkajících se nečekaného odmítnutí. Povedlo se nám jich zbavit. Flaška vodky zapomenutá v naší posteli posloužila jako skvělý lék na prožitý šok.

Paradoxně právě tento nevydařený pokus o řecké orgie byl začátkem mého klidu. Jitka s Jirkou se nám začali obloukem vyhýbat a po zbytek pobytu jsem o nich ani nevěděla. Zahlédla jsem je akorát na letišti. Kdybych měla jistotu, že jeden relativně neškodný trapas takto zafunguje, jedu pro několik litrů vodky klidně až na Rudé náměstí.

Na různé pronásledování jsem zvyklá. Dost bláznů mi bylo schopných posílat padesátek SMSek za noc, ale páreček z Budějovic byl pro mě novinkou. Setkání s JJ je důkazem toho, jak vám dokáže zničit dovolenou katastrofa, na kterou se nevztahuje cestovní pojištění. Jaká je pravděpodobnost, že na podobný pár na dovolené opět narazím? Těžko říct, snad malá, avšak i tak při vybírání další destinace pro letní výlet přihlížím k tomu, aby riziko bylo co nejmenší.