To si takhle jedu v autě a najednou slyším z rádia hlas Google překladače, jak čte něco ve stylu „další prasnice, co se vymlouvá na genetiku, tlustý prase“ a podobně. Nejdříve jsem si myslela, že je to intro k písničce Ewy Farne, ale nakonec se z toho vyklubala kampaň HateFree Culture. Dost špatná kampaň, protože se vám po přečtení několika hnusných slovíček snaží vtlačit představu, jak podobná slovíčka jednoho dne uslyší někdo, koho máte rádi. A to by mi mělo vadit? Já si naopak myslím, že právě takové slovní útoky fungují jako motivace nejlépe. Hned vysvětlím proč.
Mě opustil poslední špíček v batolecím věku, avšak i tak moc dobře vím, co se baculkám honí hlavou. Vidím to u kamarádek. Za několik let vyzkoušely vše možné. Nejdříve utratily hromadu peněz za hubnoucí přípravky, pak za dietní programy a následně za zázračné přístroje z teleshoppingu. Pak si přečetly něco o paleo, pak něco o raw a vše vyzkoušely. Pár kil sem, pár kil tam.
Když už nebylo kam dál, začaly na Facebooku sledovat nějakou bikini fitness princeznu a zaplatily si měsíc s trenérem. Vždyť na hubnutí stačí legíny za dva litry, najký snýkrs za tři a rejže s kuřetem. Bavilo je to, protože se jim hodinu týdně věnoval hezký a vysportovaný chlap. Sice za peníze, ale věnoval. Když si po týdnech remcání v posilovně stouply na váhu a zjistily, že mají stále stejně, smířily se s tím, jak super je být smířená. Vždyť se to teď všude píše a říká, tak to musí být pravda.
Pravda to pochopitelně není. Naopak je to maximálně na prd. Je to prohra. Nebudu tady argumentovat klasikou – obezita je nemoc a huntuje zdraví. To je všem fuk a dnešní doba je taková, že když budete mít velké štěstí, podaří se vám dožít rakoviny. Mnohem důležitější je podle mě to, jaký dopad má obezita na vztahy, hledání lásky a sex.
Úplně chápu, proč mnoho žen dojde k závěru, že je v pohodě být tlustá. V životě jsou momenty, kdy má člověk chuť se na vše vysrat. Nebaví ho o sebe pečovat, nechce se s nikým bavit a místo sexu je pro něj lepší si to udělat u péčka. Zkrátka má jiné priority, nemá dostatek energie něco furt řešit. Ostatně i já jsem jednou v roce 2012 šla vynést odpadky nenalíčená a vůbec jsem toho nelitovala. Problém je, když takové stavy trvají dlouho, protože je pak mnohem složitější opět najít motivaci něco se sebou dělat.
Nejlepším probuzením z letargie a dlouhotrvajícího ládování kremrolí je urážka. Přesně taková, jakou HateFree Culture odsuzuje. Zabolí, ale donutí k akci. To nějaké chlácholení, falešná slušnost, neupřímnost a smíření nedokáže. Jasně, teď můžete začít namítat, jak to má na některé ženy opačný efekt. Podle mě spíš záleží na tom, kdy, kdo, jak a co přesně řekl. Někdy to pochopitelně spustí ještě větší žravost, ale 100% existuje kombinace, která sádelnici vyhecuje. Vlastně to ani nemusí být nutně urážka, stačí nejapná poznámka od někoho z blízkých, nebo veřejný trapas. Třeba šprajcnutí ve vstupních dveřích do Mekáče před očima nějakého milého fešáka.
Vyhecovaná se pak vydá na dlouhou cestu za štíhlou postavou a pokud po pár ztracených centimetrech dostane alespoň ždibec pozitivní odezvy od okolí, bude ve snažení pokračovat. Konečně se naučí něco o stravování, pozná reakce těla a začne se cítit lépe. Nově získané sebevědomí je totiž extrémně návykové. Mnohem víc než chuť čokolády a uheráku. Trápení na pásu je stejně jako dodržování jídelníčku vopruz, ale stojí za to. V první řadě je fajn umět hejbnout zadkem (zombie apokalypsa nebude sranda) a v druhé štíhlá postava v kombinaci s péčí o vzhled přináší hromadu výhod. Seženete na sebe hezčí hadry, lidé jsou na vás milejší, randění je zábavnější a sex máte jako žena kdykoli, kdy chcete. Jo a hlavně s kým chcete.
Nemáte-li to v hlavě v pořádku, začnete mě obviňovat z podněcování nenávisti, cynismu a navádění k anorexii. Případně se v komentářích ozve nějaký pokrytec, který trpí slabostí pro XXL macatice a o silikonovu vychrtlinu jako jsem já by si neopřel ani kolo… jenže vše je jinak. Tupě neodsuzuji obezitu a jsem toho názoru, že smát se tlusté holce v posilce je jak mít srandu z bezdomovce na pracáku. Jen mi přijde praštěné, jak se špeky všeho druhu v poslední době pokrytecky brání. Vůbec nezmiňuji nic o ideální váze a akceptovatelném procentu podkožního tuku. Jen mi přijde škoda, jak se čím dál více samiček pod vlivem tolerantních kampaní na oko smíří s tím, co je ve skrytu duše štve klidně i po celý život. Možná to vypadá tak, že jsou doopravdy spokojené s vlastním vzhledem a nějaké to kilo navíc je nesejří, ale tak to u mega drtivé většiny z nich prostě není.
Říct si, že jsem kvůli vlastní lenosti pro opačné pohlaví neatraktivní, vyžaduje mnohem silnější osobnost než hubnutí. Právě proto si většina na smíření s tloušťkou pouze hraje. Je mi líto, pokud jsem někomu zničila naivní představu o spokojenosti baculí, ale je to tak.
Jak vidíte, můj vzkaz ve výsledku není brutální, je pouze upřímný a založený na tom, jak skvěle umím číst v lidech. Snadno poznám, když je někdo nevyrovnaný. A věřte, že s pneumatikou kolem pasu se rovnováha hledá složitě.
Amen.