3 příběhy z kroniky randících přešlapů

Mozek má skvělou schopnost vytěsnit traumatické zážitky a přesunout je z vědomí do nevědomí, ale u mě tato jeho schopnost nějak nefunguje. Hodněkrát jsem mámě vytýkala, že si mohla ty hektolitry Medvědí krve v těhotenství odpustit. Já bych dneska měla jen hezké vzpomínky a dost možná byste místo o sexperimentech četli třeba o tom, jak peču kváskovej chleba.

Ty absolutně nejhorší rande si pamatuji hodně živě a jsem přesvědčená o tom, že pro Sigmunda Freuda bych byla dost zajímavý exemplář. Většina z těch děsných schůzek proběhla v období mojí puberty. Dnes už bych včas vycouvala. Tehdy jsem se ještě snažila být slušná a i největšímu hovádku jsem dala šanci zazářit.

Jedním z těch hovádek byl o dva roky starší majitel vytuněné Octávky se zatmavenými skly a žehlícím prknem místo zadního spojleru, který po městě zásadně jezdil devadesátkou s vystrčeným loktem z okna. Aby zapůsobil, při příjezdu protočil diesel na plné obrátky a na rádiu osolil Played-A-Live od skupiny Safri Duo. Zaujala jsem poslušně pozici na sedadle smrti, abych 10 minut na to zjistila, jak funguje airbag a české zdravotnictví. Tři měsíce jsem každé ráno přemýšlela nad tím, jak sladit límec kolem krku se zbytkem outfitu. A jak ke králi silnic do křápu z Mladé Boleslavi už nevlezu.

Bolest hraje hlavní roli i v dalším randícím přešlapu. Ten kluk byl fakt fajn. Vysportovaná postava, stravitelný smysl pro humor a… touha ukázat mi, jak snadno lze romantická procházka po městě změnit ve freestylovou exhibici jeho parkourových dovedností. Přeskakoval lavičky, metal salta, lezl po zábradlí, škrábal se po zdech a zlomil si kotník. Kolem hlavy mi proletěla jeho rozvázaná teniska a myšlenka, že podobného cirkusáka nechci znovu potkat.

Už jsem pomalu začínala přemýšlet nad tím, že si záchrannou službu uložím v mobilu mezi rychlá vytáčení, když mě další jeliman s vizáží Petra Kotvalda pozval na večeři. Nic nóbl, obyčejná Pizza Coloseum na Andělu. Nepatřím mezi pipinky, které si na rande zásadně dávají neperlivou vodu a salátek, aby už při druhém soustě mohly nadávat na to, jak se přejedly. Pak přijdou domů, sežerou Fidorku a jakmile na váze vidí šedesát kilo, začnou bulet. Když platí někdo jiný, jedu celé menu od předkrmu přes steak až po něco sladkého na zub. O něco podobného se pokusil i můj parťák od stolu a v rámci natřásání si vůbec poprvé v životě objednal krevety – pochopitelně na moje doporučení. Říkal, že ryby a mořské potvory nebaští, protože se mu nelíbí, ale že krevety s pastou přeci jen vyzkouší. Povídáme si, on hrdinně eliminuje z talíře jednoho korýše za druhým a já si začínám všímat toho, jak rudne. Následně začíná nějak obtížně dýchat a já si můžu do deníčku zapsat, že jsem byla svědkem anafylaktického šoku. Opět se volá sanitka.

Moje randící přešlapy jsou zkrátka vždy spojeny s nebezpečím smrti. Jak moc bych si přála, abych v pubertě zažívala běžná faux pas v podobě nezkušených paniců, nepříjemných rodičů a omylem vypuštěných prdů. Místo toho jsem zachraňovala životy a sama trpěla jak Pomeje na dietě. Jak jste na tom s randícími přešlapy vy?